Family

16.1.2018

Patrik Herčzík – žije svůj sen!

„Je třeba vytrvat a jet na sto procent,“ říká Patrik Herčzík, amatérský bronzový mistr světa v kulturistice

Opět jsme se setkali s Patrikem Herčzíkem, se kterým jsme dělali před půl rokem rozhovor o jeho životě, závodech nebo o tom, jak se ke kulturistice dostal. Teď už toho má za sebou zase mnohem víc. Bavili jsme se tedy o tom, co za tu dobu zažil nového a jaké to bylo na jeho posledních závodech.

Náš poslední rozhovor skončil tím, že Patrik vyhrál mistrovství republiky a pak se navíc zúčastnil mistrovství Evropy, kde umístil jako čtvrtý. Jeho cílem v té době byla účast na mistrovství světa. Jak se mu tam vedlo? „Mistrovství světa jsem se teď na podzim zúčastnil, ale při přípravě se mi stala taková menší jobovka. Byl jsem tři tejdny na dietě, byl jasně danej termín soutěže, všechno šlo, jak má. Ale dostala se ke mně informace, že se to mění a závody budou o měsíc dřív. Pro mě to znamenalo o měsíc kratší dietu a byl to boj o to, abych vůbec stihnul formu, protože to nejsou žádný malý závody, ale mistrovství světa a tam člověk musí prostě dřít. Takže jsem se s tím dost trápil, hlavně poslední měsíc byl dost drastickej, ale nakonec jsem to stihnul. Udělal jsem tam krásnej výsledek, kdy jsem skončil třetí. Takže jsem si odvezl bronz z mistrovství světa, což je největší amatérská soutěž vůbec. Pak už se můžete dostat jen k profíkům.“

Mistrovství světa se konalo ve Španělsku a Patrik byl místem nadšený. „Bylo to na krásným místě, ve Španělsku v Benidormu, takže krásně vyšlo i počasí – bylo asi dvacet stupňů. Byla nás tam skvělá parta, z Česka jelo pět závodníků a z toho byly tři medaile, což je na tak malej stát obrovskej úspěch. Je to prostě sen se tam vůbec dostat, protože, jak říkám, nic víc už není, jen profíci.“

Ziskem třetího místa na mistrovství světa pak začala jeho krasojízda, která pokračovala na závodech v Itálii. Tady se ukázalo, že nic není jednoduché a člověk pro svoje úspěchy musí opravdu zamakat. „Víceméně na poslední chvíli jsem se rozhodl, že se zúčastním ještě italského Diamond Cup Milano, kterej se konal asi tři týdny po mistrovství. Pořád jsem se rozhodoval, jestli mám nebo nemám jet, dost mě limitovaly finance, i tělo už bylo dost unavený z toho mistrovství, protože tam jsem ze sebe vydal naprosto maximum. No ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu, i když jsem si kvůli tomu musel vzít půjčku. Byl to docela risk.“

Hned po příjezdu se objevila komplikace s ubytováním. „Přijeli jsme tam ve čtvrtek, ale já jsem měl ubytování zařízený až od pátku do neděle. Ostatní z českýho týmu se teda ubytovali a já jsem zůstal bez noclehu někde na okraji Milána. Stala se ale neuvěřitelná věc, protože jsem potkal Itala, kterej vůbec neuměl anglicky, ale vzal mě domů a s manželkou mi začali shánět ubytování. To se povedlo, a tak mě ten chlápek naložil do auta a někam mě vezl. Takže si představte tu situaci, že jste uprostřed cizí země a cizího města a neznámej chlap vás někam veze a ani se s váma pořádně nedorozumí. Domlouvali jsme se přes Google Translate a já pochopil, že mám počkat před tím hostelem, ani mě nechtěli pustit dovnitř, protože recepce byla zavřená. Naštěstí pak přijel frajer, co mě měl ubytovat, takže jsem nakonec měl kde přespat, i když na tom pokoji byla děsná zima.“

Organizace Milano Diamond Cupu dost pokulhávala a Patrik už byl navíc hodně unavený, takže osud mu nehrál zrovna do karet. Nicméně i tak se mu tam povedlo něco neuvěřitelného. „Byl tam šílenej zmatek a chaos. Naše kategorie měla jít dopoledne, ale šli jsme nakonec až večer. Prošel jsem teda semifinále, ale měl jsem za to, že to bylo finále, takže mě tam pak ještě naháněli v backstagi. Nebyl jsem rozpumpovanej, nebyl jsem připravenej, všech pět frajerů už bylo na pódiu, prostě všechno špatně. No ale doběh jsem tam a odpózoval. Pak jsem se od pódiový rozhodčí dozvěděl, že kdybych tam přiběhl o pět vteřin později, tak by mě vyškrtli. Takže já jsem se dostal do finále, ale málem jsem ani nestartoval! Nakonec jsem to teda všechno stihnul a pak čekal zas několik hodin na vyhlášení. Začali vyhlašovat šestý místo, pátý místo, čtvrtý, třetí, druhý a já tam nakonec zůstal sám a nemohl jsem tomu uvěřit, protože jsem vyhrál svojí kategorii. Na konci bylo ještě vyhlášení absolutního vítěze, kdy si vítězové jednotlivých kategorií stoupli proti sobě a hrálo se taky o tři profesionální karty. Ale bylo už skoro půl dvanáctý večer, kdy jste utahaný, jedete od rána a jste celej den bez jídla. Tam se ale ta situace opakovala, kdy postupně vyhlašovali všechny příčky a já tam zase nakonec zůstal stát sám, stal jsem se absolutním vítězem a tím pádem jsem získal profi kartu, což se povedlo jen pár lidem přede mnou. Byl to úžasnej pocit.“

„Potom za mnou přiběhl prezident českýho svazu, kterej mi pogratuloval a říkal, ať si to rozmyslím, že další den je soutěž profíků a já tam můžu startovat. Tak si říkám, proč ne, žádný startovný se tam neplatí, tak to zkusím. Minimálně budu vědět, na čem do příští sezony zapracovat. Ostatní se ale mohli najíst a napít a já furt sušil hubu, dal jsem si jen to, co jsem mohl. Myslím, že si moc lidí neumí představit, jaký to je, když dva tři dny nemůžete pít.“

Přestože byl hladový, měl žízeň a byl neskutečně unavený, rozhodl se pokračovat v závodění i druhý den, tentokrát mezi profíky. „Ráno na registraci tam byl i absolutní mistr světa a spousta dalších fakt dobrejch borců. To jsem si říkal, co tam vlastně mezi nima dělám. Tady je důležitý zmínit, že v profesionálech už nejsou jednotlivý kategorie, ale jsou tam všichni na stejný úrovni. Takže nás tam bylo pětadvacet víceméně nejlepších závodníků z celý planety. Sešla se tam světová špička profesionální ligy, která už bojovala o prize money. Tak jsme tam nastoupili a já jsem z toho neměl dobrej pocit, říkal jsem si, že prostě jedu domů. No ale pak volali jednotlivý čísla do semifinále a já se tam dostal, což bylo neuvěřitelný, protože tam nás bylo už jen deset. Prostě deset nejlepších borců a já mezi nima, to mi připadalo jako pohádka. V semifinále jsme odprezentovali svoje volný pózování, ale na mě koukali jen dva porotci a ostatní se tam o něčem bavili. Z toho jsem byl potom dost zklamanej. Nicméně pak zas hlásili čísla a zase řekli i to moje, takže jsem se dostal do top pětky, kde už každej bere prize money! Finále proběhlo, ale ty kluci byli všichni fakt o dost lepší, dobře stavěný, měli víc hmoty. Já jsem se teda umístil na pátým místě a vyhrál jsem 500 Euro. Pak se roztrhl pytel s gratulacemi a já myslel jsem, že mi exploduje mobil.“

Takže Patrik jeden den vyhrál zlatou medaili a pohár za absolutního vítěze mezi amatéry a druhý den se na svém profi debutu dostal mezi pět nejlepších profi závodníků. Něco takového se jen tak nestává a on byl možná dokonce první, komu, se takový úspěch povedl.

„Ráno jsem se probudil a byl jsem takovej zklamanej, protože jsem si říkal, že to byl krásnej sen. No ale pak se koukám, přede mnou leží ty poháry a medaile a já zjišťuju, že se to fakt stalo, že ty dva předchozí dny byla neskutečná jízda.“

Patrikův úspěch je opravdu úžasný, při vyprávění z něj jde neuvěřitelná euforie a nás jen mrzí, že se o jeho úspěchu mezi českou veřejností moc neví a média o takových úspěších vůbec neinformují, což by jemu i ostatním v tomto sportu hodně pomohlo. „Je to tím, že náš sport není olympijskej sport. No a kvůli tomu náš svaz celkem trpí, ty peníze tam moc nejsou, nejsou tam tak silný sponzoři jako jinde. A tím pak trpí i ta podpora od médií. V jiných státech to funguje líp, líp se o reprezentanty starají. V Český republice se na tom tak pracuje, ale nic nejde hned, všechno má svůj čas.“

To, že všechno má svůj čas a úspěchy se nedějí z minuty na minutu se potvrzuje i jeho příběhem, protože už před třemi lety se rozhodl, že se chce bodybuildingu věnovat na profi úrovni. Jeho cesta ale byla dlouhá a nelehká, sami už víte, že ho překážky čekaly i před jeho zatím největšími úspěchy – neměl peníze, necítil se v úplně nejlepší formě, ale nevzdal to a přese všechno šel za svým snem. A sám ani netušil, co všechno se mu povede.

„Když už nedoufáte, že by se něco mohlo stát, jste psychicky i fyzicky vysílený, tak to najednou přijde. Prostě nic není zadarmo a je potřeba jít si za tím, i když všechno nejde tak, jak byste si přáli.“

Po třech letech úsilí tedy přišel úspěch, který mu otvírá dveře a další možnosti – nabídky na semináře, sponzoring, trénování klientů a další spolupráce. Daří se mu lépe i po finanční stránce, kvůli závodům už si nemusí brát půjčky. Přes to všechno zůstává Patrik nohama na zemi a stále chodí normálně do práce.

„Všichni můžeme pracovat, a přesto být šťastný, když budeme dělat to, co nás baví. Je třeba vytrvat a dát tomu 100 %,“ vzkazuje všem fanouškům a čtenářům Familia M.A.

Patrika můžete sledovat i na Instagramu: https://www.instagram.com/herczik_ifbb_elitepro/

Autorka článku: Klára Böhmová

16.10.2017

Gabriela Novotná – první češka na Dakaru

„Všechny překážky přichází z nějakého důvodu“ říká Gabriela Novotná, první Češka, která jede Dakar

Gabča Novotná je motorkářka, pro kterou je tahle zábava zároveň životní náplní. Nepředstavujte si ale ženu celou v kůži sedící na Harleyi. Gabča je totiž závodnicí dálkové rally a zároveň první Češkou v prestižním závodu Rallye Dakar. O tom, jak se k motorkám vůbec dostala a co jí pomohlo dostat se tam, kde je teď, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Můžeš nám o sobě něco říct? Kolik ti je let a jak dlouho děláš svůj koníček?

Je mi 28, civilním povoláním jsem tlumočnice a lektorka angličtiny a francouzštiny, ale vlivem okolností jsem se rozhodla věnovat výrazně víc času a úsilí tomu koníčku než čemukoliv jinému. Na motorce jezdím od 21 let a v přípravě na lehkém enduru jezdím asi tři roky.

Ty bydlíš v Čechách, trénuješ ale i v zahraničí?

Jo, trénuju v Čechách i v zahraničí. U nás jde trénovat na motokrosových tratích, enduro i v lese, ale Česká republika je malá a hodně zalidněná. Najezdit tady ty objemy je zkrátka velký problém, protože za pár kilometrů narazíte na chatovou oblast anebo na někoho, komu lezete na nervy. Myslím si, že postoj lidí a taková ta myslivecká lobby je skoro až přehnaná. Abychom měli úplný zákaz vjezdu do lesa, to podle mě není úplně nutné. Na druhou stranu bych určitě nechtěla jezdit v chráněných krajinných oblastech a tak podobně, ale mít to umožněné alespoň někde by bylo fajn. Takže trénujeme hodně v Řecku, protože zdejší charakter cest v horách je hodně podobný těm, které se pak jezdí na Dakaru a lidi tam motorkám přejí.

Jaké jsou tvé dosavadní úspěchy? Na co jsi nejvíc hrdá?

Zatím nejdůležitějším závodem pro mě byla letos v květnu Merzouga Rally v Maroku, což je součást Dakar Series. Když chcete jet na Dakar, tak se nemůžete jen přihlásit a zaplatit startovné. Musíte se tam kvalifikovat a prokázat komisi, která o tom rozhoduje, že máte na to, tu rally bezpečně dojet, a že nebudete nebezpeční sobě ani ostatním účastníkům. V rally se totiž naviguje, trasu dopředu neznáme, pouze hrubé obrysy. Navigujeme podle tzv. roadbooku. Takže člověk musí umět navigovat, jezdit a musí být předpoklad, že Dakar dojede, a nejlíp to můžete dokázat právě v jednom ze závodů Dakar Series. Tyhle závody se jezdí různě po světě a pro nás je asi nejdostupnější právě Maroko. Tohle pro mě byla první příležitost setkat se s absolutní světovou špičkou a vůbec si vyzkoušet, o čem to vlastně je. Rally pro mě byla vždycky lákavá, protože si myslím, že tady si člověk může sáhnout na dno, a zjistit tak, kým je. V jedné etapě jsem jela v písečné bouři a byla jsem poslední, koho pustili do poslední části trati a zbytek etapy zrušili. Byla jsem úplně sama – nikdo nebyl přede mnou ani za mnou, všechny stopy byly smazané a mohla jsem se spolehnout jen na roadbook a sama na sebe. To byl pro mě jeden z nejlepších životních a zároveň sportovních zážitků. Nakonec jsem skončila na 42. místě celkově. A vlastně jsem vyhrála kategorii žen, protože jsem byla jediná.

Jak to vlastně muži vnímají, že je mezi nimi jediná žena?

Tam to vnímali velmi dobře, byli příjemní a fandili mi. Většinou to bývá tak, že čím lepší závodníci jsou, tím jsou skromnější. Jde vidět, že nepotřebují nikomu nic dokazovat. Je to jen o zvládnutí vlastního ega.

K tomuhle mám i jednu historku. Seděli jsme spolu s mým teamovým kolegou a nějakými Španěly u jednoho stolu v Maratónském bivouacu. Zeptal se mě na výjezd v půlce trati, který byl opravdu hodně těžký. Říkala jsem mu, že mi to dalo zabrat, a jela jsem ho na čtyřikrát. On říkal, že ho taky jel na dvakrát, že to bylo pěkně těžké. Na to reagoval jeden ze Španělů – že je to úspěch, že jsem ho vůbec vyjela. Nevěděla jsem, kdo to je, tak jsem se zeptala, jak se vedlo jemu a on, velmi skromně, říkal, že je původně z endura, tak že ho „teda jako vyjel“. Později mi ten kamarád řekl, že je to Ivan Cervantes, asi pětinásobný mistr světa v enduru… Tohle přesně ukazuje, že když už člověk něco dokázal, tak nepotřebuje nic dokazovat ostatním.

 

Co tě vedlo k tomu, že jsi začala s motorkama?

Já jsem vždycky měla blízko k motorkám. Papíry jsem si udělala v jednadvaceti ve chvíli, kdy jsem si hned potom mohla koupit ojetou motorku z peněz, které jsem ušetřila na brigádách. To byla silniční motorka – Ducatti Monster 696. Pro začátek to úplně stačilo a myslela jsem si, že jí budu mít už napořád. Asi po dvou letech jsem si vyzkoušela projet se v terénu a do měsíce byla Ducatti prodaná a doma jsem měla „cestovnější“ enduro. To mě bavilo, jezdili jsme po různých destinacích více nakloněných off-roadu, takže Maroko, Rumunsko a tak. Asi rok na to jsem měla možnost si vyzkoušet amatérskou rally. Tehdy jsem na to motorku neměla vůbec uzpůsobenou, poprvé jsem navigovala a hrozně mi to učarovalo. Věděla jsem, že je to přesně to, co chci v životě dělat a čemu chci věnovat veškeré úsilí. Vlastně před třemi lety jsem si pořídila lehké enduro a tehdy taky padlo rozhodnutí, že jednou pojedu Dakar.

Co tě nejvíc posunulo?

Ono je to tak, že většinou má člověk nějaké základní pilíře, ať už rodinné, kariérní nebo vztahové, o které se v životě opírá. Já jsem se ocitla v situaci, kdy naráz tak trochu popadaly. V té chvíli si můžete srovnat priority, můžete si říct, co je pro vás důležité. Já jsem si uvědomila, že pro mě je ten koníček důležitější než cokoliv jiného. Řekla jsem si, že to chci prostě zkusit a dát tomu všechno, co můžu a za tím snem chci jít. V tu dobu, kdy jsem se takhle rozhodla, jsem neměla vůbec nic, jenom ten sen a přesvědčení, že to prostě půjde. Na internetu jsem si našla trenéra, napsala jsem mu mail, jestli bere svěřence a je ochotný se se mnou sejít. On souhlasil, protože prý takhle divný mail nikdy nedostal. Sešli jsme se na kafe, a tam jsme si ujasnili podmínky. Tam jsem zjistila, že kromě nové motorky se taky hodí dodávka, kterou se ta motorka bude převážet, a to trvalo několik měsíců, než se nějaké auto mohlo pořídit.  Takže na první tréninky jsem jezdila vlakem a motorku vždy u někoho nechala. No divočina. Prostě rozpočet byl hodně napjatý a já jsem neměla vůbec žádný předpoklad, že by to mohlo dopadnout.

Čím jsi chtěla být v dětství?

No já jsem od začátku měla ráda dobrodružné adrenalinové věci a vždycky jsem dělala sporty, které byly ne úplně holčičí. Nevím úplně, čím jsem chtěla být… ale asi sportovec nebo závodník, no ☺

Ale v podstatě do té doby, než jsem vyzkoušela motorku a rally, tak jsem pořádně nevěděla, čím chci být, hodně se to měnilo. Pak už mi bylo jasné, že tohle je přesně ono.

Měla jsi v cestě za svým snem nějakou velkou překážku?

No jéje, moje cesta byla jedna překážka za druhou, už ten začátek by většinu lidí asi odradil. Týden před první rally jsem při tréninku spadla a roztříštila si holenní kost. Chvíli to vypadalo, že mi budou muset nohu od kolene dolů amputovat, bylo to hodně dramatické. Dva měsíce jsem byla v nemocnici a na osm měsíců mě to úplně odstavilo. Spousta lidí by to asi považovala za překážku, ale já jsem to brala jako významné poučení. Tehdy jsem ignorovala náznaky, že nemůžu být tak zarputilá, takže muselo přijít něco velkého, co by mě zastavilo. Stálo to velké úsilí to dát dohromady, ale naštěstí jsem kolem sebe měla lidi, co mi uměli pomoct. Ani na minutu jsem ale nepřemýšlela o tom, že bych toho nechala. Hned po probuzení z narkózy, kdy se snažili o to, abych o nohu nepřišla, jsem se zeptala pana doktora, jestli teda jednou budu moct jet ten Dakar. On samozřejmě jen naštvaně zakroutil hlavou a odešel. Pro mě nebyla otázka, jestli budu jezdit na motorce, ale kdy. Díky tomuhle jsem ale na motorku nasedla mnohem vyrovnanější, míň zbrklá a zrychlila jsem. To určitě byla velká překážka, ale všechny překážky vždycky přichází z nějakého důvodu.

Co na to říká rodina? Podporuje tě?

Moje rodina je naprosto úžasná a bez nich bych to asi nedokázala. Dlouho to tak ale nebylo – oni si totiž zvykli, že jsem vždycky dělala věci, které byly nebezpečné a bavil mě adrenalin. Takže když jsem s tím přišla, tak si jen povzdychli a v podstatě doufali, že mě to přejde a vlastně to docela dlouho ignorovali. Ale když to konečně vypadalo, že se v tom ohromně posouvám, tak mi začali pomáhat.

Chtěla bys na závěr někomu poděkovat nebo něco vzkázat?

Všem bych chtěla vzkázat, že když máte svůj sen, tak za ním prostě musíte jít. Protože jakkoliv nepravděpodobně nebo strašidelně to vypadá – opustit svoje jistoty, nemá smysl bát se vydat po té cestě. Každý krok na ní vás posune a něco vám ukáže. A vždycky, ať už to dopadne, jak chce, na tom budete líp, než když se po té cestě nevydáte. Poděkovat bych chtěla všem lidem, kteří se ve správnou chvíli ocitli na správném místě. Protože opravdu když něco tolik chcete, tak to nějakým způsobem ze sebe vyzařujete a přitahujete tak lidi, kteří to mají stejně a jsou vám ochotní pomoct. A pokaždé v ten správný moment, já už tohle mám potvrzené, stalo se mi to několikrát.

Na Gabčiném Facebooku https://www.facebook.com/prvniceskanadakaru/ a webových stránkách https://www.indigoracing.cz/ najdete pravidelný update z příprav na Dakar, ale taky videoblogy nebo další rozhovory.

A zde se pojďme podívat na Gabči úžasné video:

Autorka článku: Klára Böhmová

12.10.2017

Fyzioterapeutka – Markéta Hanušová

Rozhodla se, že svůj život zasvětí pomoci lidem, a díky tomu je její práce zároveň jejím koníčkem. Jmenuje se Markéta Hanušová, je jí 26 let a živí se jako fyzioterapeutka na soukromé ambulanci v Chomutově, kde pracuje už čtvrtým rokem. Na ambulanci se starají nejen o ty, kdo si péči zaplatí, ale také o všechny, kdo mají předpis od doktora a mají různé poúrazové nebo pooperační stavy, ale dochází sem také děti se skoliózou a podobnými problémy.

K fyzioterapii jí dovedlo především to, že je to práce pohybem. Nikdy nechtěla sedět v kanceláři a vypisovat do počítače tabulky, protože měla strach z toho, že kvůli celodennímu sezení by jenom kynula ☺

Ve třetím ročníku na gymplu, když se rozhodovala, co bude dělat, sama poznala rehabilitace, protože se jí odhalila skolióza. Moc se jí líbilo, jak s ní fyzioterapeutka pracovala a zjistila, že to je přesně to, co chce dělat. Dostala se do Kladna na fakultu biomedicínského inženýrství a během studia pracovala v ordinaci u doktorky (v dnešní době je to hlavní doktorka českých olympioniků), která prováděla čínskou medicínu. V ordinaci působil i fyzioterapeut. Markéta tam masírovala a pracovala i na recepci a měla tak šanci pozorovat celou práci.

V prvním ročníku na vysoké škole se taky dostala na praxi do Kladrub, kde je nejlepší rehabilitační ústav na pohybový aparát v České republice. Právě v Kladrubech se nejvíc inspirovala tím, že chce pomáhat lidem, že ji to baví, a že ty lidi nelituje, ale naopak se vždycky hecne a chce, aby šli dál a posunuli se výš.

Aby toho nebylo málo, tak během studia začala dělat instruktorku hendikepovaným lyžařům (tzv. monoski). K tomu se dostala z iniciativy pacientů z Kladrub. Tam poznala mladé kluky, kteří se ne vlastní vinou dostali na vozíček, ale rozhodli se bojovat a žít. Jeden z nich byl dříve instruktorem lyžování, a právě on byl tím, kdo Markétu přímo inspiroval, protože říkal, že nemůže jet do Špindlu, nemůže jet nikam, kde je sníh, protože neví, co ho tam čeká a nemá v rodině nikoho, kdo by lyžoval. Tak se do Špindlu vydala sama a jela obhlédnout terén, podívat se, jak to tam vypadá. Během jedné zimy se tam stala asistentkou a během druhé zimy instruktorkou hendikepovaných lyžařů. Postupně tam pak vzala všechny kamarády z Kladrub. V dnešní době všichni lyžují, užívají si hory, a jsou schopní se tam dostat i sami.

Zkušenosti z praxe v Kladrubech i z praxe jako instruktorky hendikepovaných lyžařů Markétu obrovským způsobem v životě posunuly. V Kladrubech jsou lidé s velkými hendikepy, ale všichni tam dřou a chtějí se osamostatnit. Tím, že zjistí, že nejsou sami, že jim tam lidé pomůžou a nejsou jediní na světě na vozíčku, si uvědomí, že život jde dál a můžou fungovat. Když se odtud vrátila z první praxe v prvním ročníku (ve třetím ročníku tady byla i na druhé praxi celý zimní semestr), úplně přehodnotila svůj život – uvědomila si, že si chce užívat každého dne, že není čas ztrácet čas, a že všechno má svůj smysl a cíl. Změnila svoje přátele, změnila partnera a úplně změnila svůj náhled na život. Moc by si v životě přála dokazovat všem lidem, že život s hendikepem nekončí a není to tragédie, ale funguje to. Každého může něco takového potkat, proto je dobré užívat si života a vážit si každého dne. Když se, nedej bože, něco takového přihodí, tak je dobré se z toho dostat, potkat ty správné lidi, kteří vám pomůžou a Markéta by chtěla být jedna z nich – která bude lidem pomáhat, protože ji to baví.

Největší překážkou v její cestě za vysněnou prací byla hlavně vysoká škola, kde z 96 studentů v prvním ročníku dokončilo školu po třech letech 43 lidí a spousta lidí prodlužovala studium. Cesta byla hodně trnitá, ale nejspíš díky tomu, jakým stylem jednala s profesory a díky tomu, jak obecně funguje s autoritami, že se nehádá a nebojkotuje jejich názory, tu školu dostudovala. Prostě musela „držet hubu a krok“. Ale protože věděla, že bez vysoké školy se fyzioterapie dělat nedá, tak dostudovat musela. I ta škola ale Markétě dala hodně do života.

Za svůj první úspěch považuje pacientku, která k ní v Chomutově přišla teprve po měsíci, kdy pracovala. Měla ochrnutou ruku, vyhřezlou plotýnku v krční páteři a měla už termín operace. Markéta s ní začala cvičit a opravdu spolu dřely. Pacientka měla neuvěřitelnou vůli, denně doma cvičila. Ruku spolu rozcvičily, a i když měla mít operované tři obratle v krční páteři, nakonec jí operaci zrušili. Dnes na ní ani není poznat, že by jí někdy něco bylo. Dodnes k Markétě dochází jednou za rok na rehabilitaci pro rekondici. Markéta ale dodává, že je to všechno o pacientech. Jakmile mají vůli, tak ji tím nabudí a je schopná jim pomoct. Jakmile to ale vzdají a nechtějí, bojkotují její práci, tak to nejde. Dá se říct, že úspěchy jsou spíš pacientů než její. Ona jim ukáže cestu a pomůže jim, ale její úspěchy to úplně nejsou, protože vždycky musí být vzájemná spolupráce.

Rodina Markétu v její práci naplno podporuje a všichni jsou nadšení z toho, že v rodině mají fyzioterapeuta a za veškerou podporu jim děkuje. Poděkovat bych chtěla taky všem, s kým spolupracovala a oni spolupracovali s ní, protože, jak už bylo řečeno, bez toho to nejde. Fyzioterapeut práci za pacienta neodvede, může mu tu cestu jen ukázat.  Markéta je šťastná vždycky, když s ní lidi spolupracují a posouvají se dál, protože to posouvá taky ji v její práci.

Redaktorka: Klára Böhmová

28.7.2017

Workout Calisthenics – Aleš Fišer

„Všem lidem, kteří tohle čtou bych chtěl vzkázat jedno..makejte na sobě, nevzdávejte se a jděte si za svými sny! Né někdy, né potom, ale hned teď! Protože pak už může být pozdě.”

Toto je vzkaz od 19ti letého Aleše Fišera a už teď je jasné, že na věku nezáleží. Jsou to životní zkušenosti, které člověka posouvají do dalších levelů. Pojďme se podívat trochu blíž na to, co tento mladý student a přitom již tak zkušený sportovec dokázal. Začínal fotbalem, ale při úrazu mu ochrnula noha, v nemocnici zahlédl videa parkouru a to se mu moc zalíbilo. Alešova myšlenka při uzdravování byla jasná, co nejdříve tuto disciplínu vyzkoušet. Před sedmi lety začal s Parkourem a Freerunningem. Poměrně v krátké době dokázal neuvěřitelné kousky, nicméně přišly problémy se zády, které nechtěli ustát ani přes roční chození po nemocnicích, to ho donutilo s těmito disciplínami po 2 letech přestat. Objevil na netu videa Adama Raw, jak cvičil kalisteniku a tím začala ze dne na den nova éra. Dokonce i zdravotní problémy se po měsíci cvičení vytratily.

Rapidní zlepšení a uznání tohoto sportu vedlo Aleše k šíření myšlenky, kterou kalistenika v sobě nese a do teď ho silně naplňuje. Minulý rok 2016 toto zúročil a stal se Mistrem ČR ve Street Workoutu v kategorii střední váhy. Poté se zúčastnil Světového Poháru v Římě, kde se probojoval až do semifinále TOP 6.

To ale vůbec není vše. Olympijský šplh – s touto disciplínou začal v roce 2014 a postupně sbíral medaile z velkých cen po celé ČR. Na konci roku 2015 získal svůj první titul Vícemistra ČR na 4,5 metrovém laně. Dále pokračoval v roce 2016 místem 3. na MČR a letos se stal Mistrem České republiky 2017.  K tomuto titulu ještě připojil členství v prestižním klubu Bedřicha Šupčíka, kam se dostanou pouze jedinci, kteří vyšplhají 8 m lano pod 7,20 sekund, což byl čas prvního Československého olympijského vítěze Bedřicha Šupčíka a Alešův čas je 7,12 sekund.

Když byl Aleš malý přál si být policistou či vojákem. Ještěže se cíle změnili (zvýšili) a Aleš je a v každém případě může být hrdý na to kam se za tu dobu cvičení dostal, co se svým tělem dokáže a jaké překážky už musel překonat. Přejeme mu mnoho dalších úžasných úspěchů v jeho snech a také spoustu další úspěšných projektů s Familii M.A.

A zde vám přinášíme krátký motivační film, který jsme společně s Alešem natočili a je přímo z centra Londýna. Některé záběry vás přivedou do úžasu, protože jsou z míst, které jen tak nikdo nenavštíví, pohodlně se usaďte, nastavte rozlišení na 4K a přejem příjemnou podívanou.

 

 

20.6.2017

Men’s physique Europe 2017 – Patrik Herčzík

Nadějná persóna České kulturistiky, o které nejen že už hodně slyšíme, ale ještě mnohé uslyšíme. 27letý rodák z Chomutova, který si plní a mění své sny od kosmonauta přes freestylistu na lyžích po absolutního Mistra České republiky 2017 v kulturistice.
Od malička měl velmi úzký vztah ke sportu, ať už v rodinné posilovně či tátovým vzorem, který též závodil. Nicméně hlavním impulsem ke cvičení byl rok 2015, kdy zhruba po pěti operacích kolene a zlomené páteři bylo Patrikovi řečeno, že má útrum se sportem a sportovní kariérou jako takovou. Nepřišlo tedy nic jiného, než totální nasazení, posílení nohy i zad a nová slibná kariéra v kulturistice. V těchto chvílích není radno se vzdávat, ba naopak. Jedna kapitola skončila a druhá mohla začít. Sezónu 2016 začal v kategorii Men’s physique do 178 cm na Mistrovství Čech 3. místem a nominací na Mistrovství České republiky, kde též skončil 3. Týden na to zlepšil výsledek na FFC Cupu v Rakovníku 2. místem.

Letošní sezónu si ho vzal pod křídla trenér národní reprezentace Martin Novotný a začaly se dít divy. Mistrovství Čech 2. Místo, Mistrovství České republiky 1. Místo ve své kategorii + absolutní vítěztví a nominace na Mistrovství Evropy, kterého se po různých úskalích zúčastnil a obsadil parádní 4. místo a tímto dosáhl svého největšího úspěchu v tomto sportu, zatím. Úskalím v tomto případě nebyl myšlen zdravotní či fyzický nedostatek, nýbrž finanční. I s tímto se naši reprezentanti v kulturistice musejí potýkat a všemi silami a známostmi shánět sponzoring na cestu, ubytování, startovné a tak dále. Většinou jsou to obyčejní kluci a zrovna tak Patrik se kulturistikou neživý, je na brunetky a ujíždí si na donutech. Doufáme, že se mu v tomto ohledu zápolení zmírní, jelikož Patrik nezahálí a rozhodně se chystá na Mistrovství světa ve Francii koncem tohoto roku.

Držíme mu palce, ať to dopadne co nejlépe a jeho největší úspěch dosáhne světového levelu.

A tady se pojďme podívat na jeho nejnovější video z produkce Familia M.A.

 

Autor článaku: Žvanda

19.10.2016

Snowboard rider – Honza Vorlík

img_9684

Od malička jsem sportoval, hrál fotbal a závodně běhal. Psal se rok 2001, v té době ještě nebyl internet tak rozšířený, jak ho známe teď a všichni jsme ještě listovali časákama. A tehdy jsem v Boardu, nebo Freemagu objevil snowboard! Byla to doba, kdy moje závodní kariéra v atletice nebyla vůbec špatná, dokonce jsem byl dva roky v české reprezentaci a objížděli jsme Evropské poháry, MČR a podobně. Ale touha po sněžném prkně, které v té době bylo v ČR ještě v plenkách byla čím dál větší a větší.

Rodiče o snowboardu nechtěli ani slyšet a neuznávali ho. Říkali mi, že snowboard přece není žádný sport. Když jsem přišel jeden den domů a oznámil jsem, že chci skončit s atletikou a začít jezdit na snowboardu, samozřejmě že mi řekli, že nemám z jejich strany čekat žádnou podporu. Na jednu stranu se jím nemůžu divit, že mi říkali, že jsem blázen. Rozhodnutí odejít z atletické reprezentace na snowboard v té době bylo tak trochu šílený. Ale má chuť byla obrovská. S atletikou jsem skončil a tvrdě jsem si šel za svým sen, chodil na brigády a šetřil, až jsem si konečně vydělal na první snowboard. Na hory jsem začal jezdit s našimi, nebo jsem jezdil sám autobusem a vlakem. A tak to všechno začalo.

Brzy jsem si udělal kurz cvičitele, začal jsem učit lidi, jezdit na lyžáky a vydělávat si snowboardingem. Pak už to šlo všechno samo. Stal jsem se součástí snowboardového světa a první úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Dlouhodobě mě podporoval skateshop, za který jsem jezdil a dostával vybavení. Dělal jsem jim reklamu, fotil, natáčel a jezdil po závodech. Všechno to byl velký úspěch, ale následovala ještě jedna velká pecka. Stal jsem se součástí týmu Maximal Animal, kterého jsem součástí dodnes. Parta kamarádů, která spolu začala žít a cestovat po světě. Od samého začátku jsme spolu prožívali krásné pocity, přátelství, lásku a poznání. Jezdili jsme po top parcích po celém světě, a každý větší výkon byl pro nás neskutečnou dávkou adrenalinu a zážitků. K nezaplacení.

Žíju tím, co mě baví. Žiju si svůj sen a to je největší výhra. V dnešní době se věnuji nejen týmu, ale máme i vlastní školu, pořádáme závody, kempy, akademie, fotíme, natáčíme a předáváme své zkušenosti dál. Díky mému úsilí a vytrvalosti mohu hrdě říct, že jsem nyní členem Familia M.A. Díky této rodině vám můžu představit sám sebe, a tím vás inspirovat. Zde je jedno z mých videí a pár fotek.  

 

 

5.8.2016

FAMILY

Jak zavádějící název, ale dokážeme si představit, že pod pojmem rodina může být nejenom dospělácký život s dětmi, ale i přátelství, sportovní tým, firmy nebo jakýkoliv okruh lidí, které považujeme za blízké a máme k nim vybudované větší citové pouto. To vše můžeme nazývat rodinou. Té věnujeme zvláštní čas, je pro nás důležitá a záleží nám na ní. Díky tomu zažíváme hezké chvíle, které nás provázejí celým životem.

Nedílnou součástí rodiny je láska, hřejivé cítění pro které stojí za to žít. Je nutno si jí vážit a pečovat o ni. Vytváří nám pocit bezpečí rodinného kruhu, které je nám útočištěm ve špatných chvílích života a oázou klidu. Láska vytváří mnoho podob a je jedno jakou si vybereme, hlavní je jí mít okolo sebe a když už jí máte a cítíte, že je to něco úplně jiného, nepouštějte ji, protože těchto pocitů a setkání za život je velmi málo. Ano stane se, že i tento krásný svět skončí, ale nesmíte z toho být navěky zklamaní, protože zase někde něco dalšího začíná. Když něco takového objevíte, je důležité udělat maximum pro rozkvět tohoto poznání. couple-love-water-summerSpoustě lidí nedochází, co objevili za poklad a kvůli malichernostem ukončují tyto vztahy. Zamyslete se dříve, než něco ukončíte. Uznejte svoji chybu a napravte ji. Mluvte o problémech a sami zjistíte, že většinou jde o hlouposti. Čím jsme starší, tím máme méně přátel, vztahů a setkání, tak si jich važte.

Pocity dokážeme ještě více prohloubit, dát jim větší váhu a to tím, že začneme u sebe…Sebe láska. Někomu se to může jevit jako narcismus, ale podstatné je si uvědomit, že odtud pramení pocity, které budeme chtít přijímat. Ne nadarmo se říka, chovej se k lidem tak, jak chceš aby se oni chovali k tobě. Važte si sami sebe, svých činů, které vás posouvají kupředu, nepodceňujte se, rozdávejte úsměvy, štěstí, lásku a svět okolo vás bude zářivější.