Gabriela Novotná – první češka na Dakaru

Gabriela Novotná – první češka na Dakaru

„Všechny překážky přichází z nějakého důvodu“ říká Gabriela Novotná, první Češka, která jede Dakar

Gabča Novotná je motorkářka, pro kterou je tahle zábava zároveň životní náplní. Nepředstavujte si ale ženu celou v kůži sedící na Harleyi. Gabča je totiž závodnicí dálkové rally a zároveň první Češkou v prestižním závodu Rallye Dakar. O tom, jak se k motorkám vůbec dostala a co jí pomohlo dostat se tam, kde je teď, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Můžeš nám o sobě něco říct? Kolik ti je let a jak dlouho děláš svůj koníček?

Je mi 28, civilním povoláním jsem tlumočnice a lektorka angličtiny a francouzštiny, ale vlivem okolností jsem se rozhodla věnovat výrazně víc času a úsilí tomu koníčku než čemukoliv jinému. Na motorce jezdím od 21 let a v přípravě na lehkém enduru jezdím asi tři roky.

Ty bydlíš v Čechách, trénuješ ale i v zahraničí?

Jo, trénuju v Čechách i v zahraničí. U nás jde trénovat na motokrosových tratích, enduro i v lese, ale Česká republika je malá a hodně zalidněná. Najezdit tady ty objemy je zkrátka velký problém, protože za pár kilometrů narazíte na chatovou oblast anebo na někoho, komu lezete na nervy. Myslím si, že postoj lidí a taková ta myslivecká lobby je skoro až přehnaná. Abychom měli úplný zákaz vjezdu do lesa, to podle mě není úplně nutné. Na druhou stranu bych určitě nechtěla jezdit v chráněných krajinných oblastech a tak podobně, ale mít to umožněné alespoň někde by bylo fajn. Takže trénujeme hodně v Řecku, protože zdejší charakter cest v horách je hodně podobný těm, které se pak jezdí na Dakaru a lidi tam motorkám přejí.

Jaké jsou tvé dosavadní úspěchy? Na co jsi nejvíc hrdá?

Zatím nejdůležitějším závodem pro mě byla letos v květnu Merzouga Rally v Maroku, což je součást Dakar Series. Když chcete jet na Dakar, tak se nemůžete jen přihlásit a zaplatit startovné. Musíte se tam kvalifikovat a prokázat komisi, která o tom rozhoduje, že máte na to, tu rally bezpečně dojet, a že nebudete nebezpeční sobě ani ostatním účastníkům. V rally se totiž naviguje, trasu dopředu neznáme, pouze hrubé obrysy. Navigujeme podle tzv. roadbooku. Takže člověk musí umět navigovat, jezdit a musí být předpoklad, že Dakar dojede, a nejlíp to můžete dokázat právě v jednom ze závodů Dakar Series. Tyhle závody se jezdí různě po světě a pro nás je asi nejdostupnější právě Maroko. Tohle pro mě byla první příležitost setkat se s absolutní světovou špičkou a vůbec si vyzkoušet, o čem to vlastně je. Rally pro mě byla vždycky lákavá, protože si myslím, že tady si člověk může sáhnout na dno, a zjistit tak, kým je. V jedné etapě jsem jela v písečné bouři a byla jsem poslední, koho pustili do poslední části trati a zbytek etapy zrušili. Byla jsem úplně sama – nikdo nebyl přede mnou ani za mnou, všechny stopy byly smazané a mohla jsem se spolehnout jen na roadbook a sama na sebe. To byl pro mě jeden z nejlepších životních a zároveň sportovních zážitků. Nakonec jsem skončila na 42. místě celkově. A vlastně jsem vyhrála kategorii žen, protože jsem byla jediná.

Jak to vlastně muži vnímají, že je mezi nimi jediná žena?

Tam to vnímali velmi dobře, byli příjemní a fandili mi. Většinou to bývá tak, že čím lepší závodníci jsou, tím jsou skromnější. Jde vidět, že nepotřebují nikomu nic dokazovat. Je to jen o zvládnutí vlastního ega.

K tomuhle mám i jednu historku. Seděli jsme spolu s mým teamovým kolegou a nějakými Španěly u jednoho stolu v Maratónském bivouacu. Zeptal se mě na výjezd v půlce trati, který byl opravdu hodně těžký. Říkala jsem mu, že mi to dalo zabrat, a jela jsem ho na čtyřikrát. On říkal, že ho taky jel na dvakrát, že to bylo pěkně těžké. Na to reagoval jeden ze Španělů – že je to úspěch, že jsem ho vůbec vyjela. Nevěděla jsem, kdo to je, tak jsem se zeptala, jak se vedlo jemu a on, velmi skromně, říkal, že je původně z endura, tak že ho „teda jako vyjel“. Později mi ten kamarád řekl, že je to Ivan Cervantes, asi pětinásobný mistr světa v enduru… Tohle přesně ukazuje, že když už člověk něco dokázal, tak nepotřebuje nic dokazovat ostatním.

 

Co tě vedlo k tomu, že jsi začala s motorkama?

Já jsem vždycky měla blízko k motorkám. Papíry jsem si udělala v jednadvaceti ve chvíli, kdy jsem si hned potom mohla koupit ojetou motorku z peněz, které jsem ušetřila na brigádách. To byla silniční motorka – Ducatti Monster 696. Pro začátek to úplně stačilo a myslela jsem si, že jí budu mít už napořád. Asi po dvou letech jsem si vyzkoušela projet se v terénu a do měsíce byla Ducatti prodaná a doma jsem měla „cestovnější“ enduro. To mě bavilo, jezdili jsme po různých destinacích více nakloněných off-roadu, takže Maroko, Rumunsko a tak. Asi rok na to jsem měla možnost si vyzkoušet amatérskou rally. Tehdy jsem na to motorku neměla vůbec uzpůsobenou, poprvé jsem navigovala a hrozně mi to učarovalo. Věděla jsem, že je to přesně to, co chci v životě dělat a čemu chci věnovat veškeré úsilí. Vlastně před třemi lety jsem si pořídila lehké enduro a tehdy taky padlo rozhodnutí, že jednou pojedu Dakar.

Co tě nejvíc posunulo?

Ono je to tak, že většinou má člověk nějaké základní pilíře, ať už rodinné, kariérní nebo vztahové, o které se v životě opírá. Já jsem se ocitla v situaci, kdy naráz tak trochu popadaly. V té chvíli si můžete srovnat priority, můžete si říct, co je pro vás důležité. Já jsem si uvědomila, že pro mě je ten koníček důležitější než cokoliv jiného. Řekla jsem si, že to chci prostě zkusit a dát tomu všechno, co můžu a za tím snem chci jít. V tu dobu, kdy jsem se takhle rozhodla, jsem neměla vůbec nic, jenom ten sen a přesvědčení, že to prostě půjde. Na internetu jsem si našla trenéra, napsala jsem mu mail, jestli bere svěřence a je ochotný se se mnou sejít. On souhlasil, protože prý takhle divný mail nikdy nedostal. Sešli jsme se na kafe, a tam jsme si ujasnili podmínky. Tam jsem zjistila, že kromě nové motorky se taky hodí dodávka, kterou se ta motorka bude převážet, a to trvalo několik měsíců, než se nějaké auto mohlo pořídit.  Takže na první tréninky jsem jezdila vlakem a motorku vždy u někoho nechala. No divočina. Prostě rozpočet byl hodně napjatý a já jsem neměla vůbec žádný předpoklad, že by to mohlo dopadnout.

Čím jsi chtěla být v dětství?

No já jsem od začátku měla ráda dobrodružné adrenalinové věci a vždycky jsem dělala sporty, které byly ne úplně holčičí. Nevím úplně, čím jsem chtěla být… ale asi sportovec nebo závodník, no ☺

Ale v podstatě do té doby, než jsem vyzkoušela motorku a rally, tak jsem pořádně nevěděla, čím chci být, hodně se to měnilo. Pak už mi bylo jasné, že tohle je přesně ono.

Měla jsi v cestě za svým snem nějakou velkou překážku?

No jéje, moje cesta byla jedna překážka za druhou, už ten začátek by většinu lidí asi odradil. Týden před první rally jsem při tréninku spadla a roztříštila si holenní kost. Chvíli to vypadalo, že mi budou muset nohu od kolene dolů amputovat, bylo to hodně dramatické. Dva měsíce jsem byla v nemocnici a na osm měsíců mě to úplně odstavilo. Spousta lidí by to asi považovala za překážku, ale já jsem to brala jako významné poučení. Tehdy jsem ignorovala náznaky, že nemůžu být tak zarputilá, takže muselo přijít něco velkého, co by mě zastavilo. Stálo to velké úsilí to dát dohromady, ale naštěstí jsem kolem sebe měla lidi, co mi uměli pomoct. Ani na minutu jsem ale nepřemýšlela o tom, že bych toho nechala. Hned po probuzení z narkózy, kdy se snažili o to, abych o nohu nepřišla, jsem se zeptala pana doktora, jestli teda jednou budu moct jet ten Dakar. On samozřejmě jen naštvaně zakroutil hlavou a odešel. Pro mě nebyla otázka, jestli budu jezdit na motorce, ale kdy. Díky tomuhle jsem ale na motorku nasedla mnohem vyrovnanější, míň zbrklá a zrychlila jsem. To určitě byla velká překážka, ale všechny překážky vždycky přichází z nějakého důvodu.

Co na to říká rodina? Podporuje tě?

Moje rodina je naprosto úžasná a bez nich bych to asi nedokázala. Dlouho to tak ale nebylo – oni si totiž zvykli, že jsem vždycky dělala věci, které byly nebezpečné a bavil mě adrenalin. Takže když jsem s tím přišla, tak si jen povzdychli a v podstatě doufali, že mě to přejde a vlastně to docela dlouho ignorovali. Ale když to konečně vypadalo, že se v tom ohromně posouvám, tak mi začali pomáhat.

Chtěla bys na závěr někomu poděkovat nebo něco vzkázat?

Všem bych chtěla vzkázat, že když máte svůj sen, tak za ním prostě musíte jít. Protože jakkoliv nepravděpodobně nebo strašidelně to vypadá – opustit svoje jistoty, nemá smysl bát se vydat po té cestě. Každý krok na ní vás posune a něco vám ukáže. A vždycky, ať už to dopadne, jak chce, na tom budete líp, než když se po té cestě nevydáte. Poděkovat bych chtěla všem lidem, kteří se ve správnou chvíli ocitli na správném místě. Protože opravdu když něco tolik chcete, tak to nějakým způsobem ze sebe vyzařujete a přitahujete tak lidi, kteří to mají stejně a jsou vám ochotní pomoct. A pokaždé v ten správný moment, já už tohle mám potvrzené, stalo se mi to několikrát.

Na Gabčiném Facebooku https://www.facebook.com/prvniceskanadakaru/ a webových stránkách https://www.indigoracing.cz/ najdete pravidelný update z příprav na Dakar, ale taky videoblogy nebo další rozhovory.

A zde se pojďme podívat na Gabči úžasné video:

Autorka článku: Klára Böhmová